Doufám, dokud dýchám...

Příběhy pěti žen, kterým osud přichystal nejkrutější životní zážitky. Mají společného jmenovatele – přežily nacistickou genocidu, ztratily nejbližší příbuzné. Vzpomínek na prožitá utrpení se nezbavily nikdy, ale až v pozdním věku byly schopny vypovídat o svém osudu i do těch nejcitlivějších detailů, stále s neskrývaným citovým vypětím. Uspořádání příběhů bylo podřízeno jednotnému kompozičnímu záměru: sledovat co největší autentičnost a konkrétnost vzpomínek, odvíjejících se od doby šťastného rodinného života mladých dívek, vlastně ještě dětí, a mladé matky, k pokořující krutosti při zařazení do „podřadné rasy“, prožitky nejistoty, ohrožení, následné deportace do neznámého a nepřátelského prostředí v těžko pochopitelném labyrintu koncentračních táborů i, duševní a fyzické utrpení s neustálou hrozbou smrti. Osvobození a další životní peripetie v sobě nesou nejen individuální, ale celospolečenský charakter následných roků. ----- Osudy žen, které se dopustily zločinu „neárijského“ původu, jak je zachytila Věra Vlčková, se velmi čestně zapíší do dnes už rozsáhlé literatury o Holocaustu. Autorka ponechala všechny výpovědi, tak jak je slyšela, nevylepšované, neuhlazované. Výsledek je syrové svědectví, které má punc autenticity a čtenářský dopad víc ohromující, než kdyby se Věra Vlčková uchýlila k literárním trikům. Kniha víc než pozoruhodná. Každému, kdo ji přečte, uvízne nadlouho v paměti. Josef Škvorecký