Fenomenologie ducha
Knihu kúpite v
1 e-shope
od
20,09 €
Gorila.sk
20,09 €
Skladom
(odoslanie ihneď)
Krátky popis
Tento svazek je podáním vznikajícího vědění. Fenomenologie ducha má
nahradit psychologické výklady, případně též abstraktní vysvětlení
týkající se zdůvodnění vědění. Pohlíží na přípravu kvědě
zhlediska, díky němuž je novou, zajímavou a první vědou
filosofie. Zahrnuje různé podoby ducha jako zastávky na cestě,
kterou se duch stává čistým věděním čili absolutním duchem.
Vhlavních oddílech této vědy, které se opět dělí na další,
bude tudíž zkoumáno vědomí, sebevědomí, pozorující a jednající
rozum a duch sám jako mravní duch, duch vzdělání a morální duch a
konečně jako náboženský duch ve svých rozdílných formách. Bohatství
jevů ducha, jež se na první pohled předkládá jako chaos, je uvedeno
do vědeckého uspořádání, které je podáním jevů ducha podle jejich
nutnosti, vníž se ty nedokonalé rozkládají a přecházejí ve
vyšší, které jsou jejich nejbližší pravdou. Poslední pravdu
nacházejí jevy ducha nejprve vnáboženství a poté ve vědě jako
výsledku toho celého. Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) se
stal ve svém životě svědkem velkých historických událostí -
vítězství Francouzské revoluce, vzestupu a pádu Napoleona
Bonaparta, jehož byl obdivovatelem, a posléze karlovarských
usnesení zroku 1819, která bylapřijata pod Metternichovým
nátlakem a podvázala vNěmecku na dalších třicet let
svobodnější politický život. Tyto události ovlivnily jeho životní
osudy a odrážejí se do určitémíry i vjeho díle. Velký vliv na
něj měly rovněž převratné změny vduchovním vývoji jeho doby,
zejména vzestup Kantovy filosofie jako systému rozumu a reakce na
něj a Fichtovo navázání na Kanta vobjevu genetického pojmu
systému vědění, jenž má svůj základ vjáství. Hegel absolvoval
theologické učiliště vTübingen (1788-1793), kde byli jeho
spolužáky F. W. J. Schelling a F. Hölderlin, snimiž
vpočátcích své myslitelské práce spolupracoval. Jako
univerzitní učitel působil vJeně (1801-1806),
vHeidelbergu (1816-1818) a vBerlíně (1818-1831).
Kjeho nejvýznamnějším pracím patří Fenomenologie ducha
(1807), Věda ologice (1812 a 1816), Encyklopedie
filosofických věd (1816, vpřepracovaném a rozšířeném vydání
1827 a 1830) a Základy filosofie práva (1820). Ze zápisů jeho
přednášek pořízených jeho žáky vznikly čtyři soubory prací, které
silně zapůsobily na pozdější duchovní vývoj: Filosofie dějin,
Estetika, Filosofie náboženství a Dějiny filosofie.