Majstri - Ašunde bare manuša andro klasicko bašaviben the andro jazzos

Další kniha z pera Emila Ščuky, zakladatele a ředitele Mezinárodní konzervatoře Praha, nazvaná „Mistři“ představuje téměř encyklopedickým způsobem nejvýznamnější představitele klasické a jazzové hudby z řad Romů v Čechách a na Slovensku. Přečetla jsem si ji skutečně se zájmem a nutno říci, že mě překvapila v několika ohledech. Ještě jsem nečetla souhrnnější přehled v jedné jediné knize, na jednom jediném místě, a to vlastně považuji za její největší přínos. Pochopitelně, že neobsahuje všechna jména, ani nemůže, ale vytváří zatím nejucelenější základní přehled jmen hudebníků, kteří svůj talent, a často také generacemi posouváno a zdokonalováno hudební rodinné zázemí studiem na prestižních školách, dokázali proměnit v úspěchy celosvětového charakteru a dosáhnout na nejvyšší uznání i v žánrech, kde to ještě dvě generace zpátky nebylo z různých důvodů možné nebo alespoň běžné. Ano, mluvíme zejména o klasice, ale i o jazzu, který z romských a respektovaných velikánů nejvíce ovlivnil hudební génius Džango (Jean) Reinhard, v Belgii narozený jazzový kytarista a skladatel francouzsko-romského původu. Šlo první významný jazzový talent, který vzešel z Evropy a jehož umu se obdivovali a dodnes obdivují nejen generace romských, ale i amerických a evropských hudebníků. Sklízel a stále sklízí neskutečný obdiv a respekt za bravurní a neskutečně precizní a rychlou techniku, s níž hrál a improvizoval na kytaru, a to i přes svůj handicap způsobený v ranném mládí po požáru vozu, který obýval s manželkou, kde také vyráběla k obživě papírové růže. Po osmnáctiměsíční rekonvalescenci, kdy mu předpovídali konec hry na milovanou kytaru, navzdory všem začal znovu hrát a mistrně. Musel ale chodit o holi a kvůli poškozené levé ruce rovněž značně upravit jak akordický, tak melodický přístup. I přesto fascinoval odborníky na celém světě, tehdy i dnes. Například Hugues Panassié o něm ve své knize „The Real Jazz“ z roku 1942 napsal: „Jeho instrumentální technika je především mnohem lepší než u všech ostatních jazzových kytaristů. Tato technika mu umožňuje hrát s nepředstavitelnou rychlostí a činí jeho nástroj zcela univerzálním. Ačkoli je jeho virtuozita ohromující, není to o nic méně než jeho tvůrčí vynález. V jeho sólech jsou jeho melodické nápady jiskřivé a okouzlující a jejich hojnost sotva dává posluchači čas na dech. Neméně úžasná je schopnost Djanga ohýbat kytaru na nejfantastičtější drzost v kombinaci s jeho výraznými skloňováními a vibraty, člověk cítí mimořádný plamen hořící každou notou.“ Jazzový kytarista Frank Vignola zase tvrdí, že téměř každý významný kytarista populární hudby na světě byl ovlivněn právě Reinhardtem. Během posledních několika desetiletí se v Evropě a USA konají každoroční Django festivaly a o jeho životě byla napsána biografie. Potenciál ovlivnit a obohatit jazzovou, ale i klasickou scénu mají i hudebníci, jejichž studium, dílo, uměleckou a pedagogickou činnost, účinkování v zahraničních i domácích prestižních angažmá a tělesech, včetně diskografie, Emil Ščuka představuje ve zmiňované knize „Mistři“. Mimochodem mnohým se to již daří. Píší se o nich pochvalné recenze, obdivná hodnocení, sbírají prestižní ocenění na mezinárodních soutěžích a mají možnost vystupovat s národními i mezinárodními hvězdami daných oborů. Škoda, že i pokud se zajímáte o hudbu a to dokonce velmi intenzivně z pozice studujících na vysokých školách, nemáte příliš zdrojů, o něž se můžete při interesu o vliv romské hudby a romských hudebních osobností, zvláště v žánrech klasické a jazzové hudby, opřít. Stále ještě vzniká velmi málo diplomových prací na toto téma, částečně i proto, že to znamená vydat se na pole dosud nezmapované a věnovat své práci mnohem větší úsilí, neboť právě zmiňované prameny nikde moc zaznamenané nenaleznete. A já doufám, že právě v tomto ohledu může publikace „Mistři“, kterou naleznete v knihkupectvích a doufejme, že brzy i v knihovnách hudebně zaměřených škol i přístupných široké veřejnosti, sehrát významnou roli. Dokáži si představit dokonce i to, že knihu mohu využít i jako novinář, žurnalista, režisér pídící se po zajímavém osudu, tématu. V této knize jich naleznete hned 34. A každý jeden stojí za zpracování. Silné osobnosti, silné příběhy, zajímavé kulisy opředené nádhernou hudbou. Jen je v tom výčtu stručnosti umět najít. A já doufám, že se to stane, ať kniha poslouží k dalším pracem, ať už diplomovým, rozhlasovým, novinovým, televizním či filmovým. Za všechno to stojí! Těchto 34 osobností totiž současně boří další, byť pozitivní stereotyp, o hudebnících z řad Romů , že je jim jaksi přirozeně naděleno a oni tou vrozenou muzikálností postavenou spíše na spontánnosti než na píli a studiu , excelují na festivalech a v kavárnách“. Tito ne, tito skutečně dřeli od mala mnoho hodin denně, systematicky a cílevědomě a přemýšleli, jak svojí hudbou ovlivnit například i klasickou hudbu, kde se improvizace, na rozdíl o jazzu, tolik nenosí, ale když ji umí někdo citlivě, všimnou si ji a ocení. Své o tom ví například klavírista František Jánoška. Jeho sice ve výčtu nenaleznete, ale jeho bratry houslisty Romana a Ondreje ano. Právě s nimi založili po sólových úspěších každého z nich ve Vídni fenomenální soubor Janoska Ensemble, původem ze Slovenska, který díky svým neobyčejným virtuózním schopnostem, přirozené muzikalitě a inovativnímu přístupu ke klasické hudbě získal řadu ocenění, o kterých se jiným ani nesní. Zlatá deska hned pro první nahrávce souboru nebývá podle odborníků v hudebním světě pravidlem. Ansámbl díky svému hudebnímu umění ohromil svět a nyní koncertuje ve všech kontinentech s více než stovkou vystoupení ročně. V jednom z rozhovorů pro Český rozhlas František Jánoška řekl na dotaz týkající se vysvětlení jejich úspěchu: „Podle mě je to tím, že když člověk vytvoří něco nového, tak si ho všimne celý svět. A teď nechci, aby to znělo vychloubačně, ale vycházím z toho, co o nás píše kritika a jak o nás hovoří okolí. Klasická hudba je svým způsobem stále stejná, posluchač poslouchá to samé, jen interpret je jiný. U nás je to o tom, že si tvoříme vlastní aranžmá a kompozice. A hlavně jde o improvizaci. Ta se v podstatě z klasické hudby vytratila. Dříve v baroku, u Johanna Sebastiana Bacha, který byl největší improvizátor, ale i u Mozarta, Paganiniho nebo Liszta byla improvizace stěžejní. A protože my jsme k tomu byli vedeni odmalička a máme k improvizaci cit, tak se snažíme ji do klasické hudby navracet.“ Za hodný zfilmování by stál i příběh bořící stereotypy o nevzdělaných Romech, kteří studium opravu nemají v genech, dalšího muže, dnes osmatřicetiletého Romana Patkoló, původem ze Žiliny. Svět vážné hudby jej uctívá jako superstar. A není divu, již ve 24 letech se stal profesorem vážné hudby. Jeho práci a reprezentaci dobrého jména Slovenska v zahraničí si všiml v lednu loňského roku i tehdejší prezident Slovenské republiky Andrej Kiska, když mu udělil Pribonový kříž I. třídy. Roman Patkoló kopíruje osud těch, jejichž předci se sami již na vysoké úrovni hudbě věnovali. Rodiče potom touží své nadané děti posunout výš a dopřát jim i vzdělání v zahraničí. Taktéž tomu bylo v případě Romana, který je synem koncertního mistra komorního orchestru v Žilině. I Roman Patkoló začínal v Žilině, kde navštěvoval konzervatoř v letech 1996 až 1998. Zajímavé je, že začínal na housle, v nichž zase tolik neexceloval. A potom jej vyučující nasměrovali na kontrabas. Za pár měsíců dosáhl pokroků jako jiní za několik let. Není divu, že se záhy posunul ke studiu v zahraničí a na mezinárodních soutěžích posbíral všechna ocenění, co se dala. V roce 1999 získal 1. cenu na Mezinárodní kontrabasové soutěži v Iowě / USA. V roce 2000 získal první cenu na mezinárodní soutěži Johanna Matthiase Spergera v Německu. V roce 2003 2. cenu na hudební soutěži ARD v Mnichově. Souběžně se studiem a sólovými aktivitami hrál komorní hudbu v mezinárodním kontrabasovém souboru „Bassiona Amorosa“. V roce 1999 jej Anne-Sophie Mutter přijala jako stipendistu své nadace Anne-Sophie Mutter. Koncertoval například se sirem André Previnem a Anne-Sophie Mutterovou. V roce 2002 se představil jako sólista Filharmonie národů pod vedením Justuse Frantze . V témže roce mu byla udělena cena za evropskou kulturu spolkovým prezidentem Johannesem Rauem a v roce 2003 obdržel s mezinárodním kontrabasovým souborem BASSIONA AMOROSA „cenu evropského kvarteta“ od Evropské kulturní nadace PRO EUROPA . V roce 2005 mu byla v Torontu jako chráněnci udělena cena Glenna Gouda. 3. dubna 2011 obdržel cenu Aidy Stucki. V roce 2018 obdržel Opus Klassik jako instrumentalista roku. A mohli bychom pokračovat dál. Nemám ale tolik prostoru. Tak snad ještě to, že tento nejlepší uznávaný konstrabasista světa je od roku 2006 zástupcem sólového kontrabasisty v curyšské opeře. V roce 2007 byl také jmenován profesorem kontrabasu na Hudební a divadelní univerzitě v Mnichově. Jeho koncerty jsou beznadějně vyprodané a lístky jdou mezi hudebními fajnšmekry na dračku rychlostí blesku. Doufám, že mi prominou ostatní, nemám bohužel prostor věnovat se i jim. Ovšem právě o takových lidech jako jsou oni by měli vědět Romové, ale i ne Romové. Ti dělají svým zemím a svým rodinám jen čest. Zmiňovaných 34 osudů v knize „Mistři“ to zaručuje a slibuje. A já doufám, že z toho záslužného a díky zaměření publikace stručného představení se mnozí z nich posunou i v Čechách do učebních osnov, dokumentů a filmů. Rozhodně by si to zasloužili! Jarmila Balážová Novinářka a moderátorka