Rhetoric in European Culture and Beyond - Jiří Kraus

Kniha Rétorika v evropské kultuře i ve světě vymezuje postavení rétoriky v systému kultury a vzdělanosti od starověku po dnešek. Zkoumá pokles jejího významu v období racionalismu a osvícenství, uvádí příčiny, v jejichž důsledku byly rétorice (redukované na soustavu řečnických triků) přisuzovány negativní konotace, a vysvětluje, proč si rétorika ve 20. století dokázala své pozice znovu vydobýt. Dokládá, že prestiž rétoriky prudce klesá, když je redukována na recept k rafinovanému klamání publika, a naopak stoupá, když se chápe jako vědecká disciplína, která se vydává napříč humanitními obory – filozofií, logikou, sémiotikou, literární vědou, lingvistikou, naukou o médiích apod. V tomto pojetí rétorika usiluje o všestranné poznávání a kultivování řečového projevu, mluveného i psaného, a to nejen jeho produkce, ale i recepce a interpretace. V takové renesanci zájmu se rétorika jeví ne jako pouhý návod k řečové dovednosti, ale jako komplexní teoretický obor zkoumající chování člověka ve společenské komunikaci. Kapitoly 1–9 charakterizují vývoj rétoriky od jejích řeckých, helénistických a římských počátků k rétorice v kontextu křesťanské kultury středověku, dále k období humanismu, osvícenství, baroka; závěrečné kapitoly se pak věnují rétorice v 18., 19, a 20. století. Přitom se uplatňuje zřetel geografický, zahrnující dějiny rétoriky ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu, Anglii, Skotsku, Polsku, v Rusku, v Čechách, na Moravě a na Slovensku, od 19. století pak i ve Spojených státech. Poslední, 10. kapitola předkládá odpověď na otázku, zdali se odpovídající systémy rétorických poznatků utvářely i za hranicemi středomořské antiky. Na vybraných příkladech teoretických prací o „umění řeči“ pocházejících z území Indie, Blízkého východu, Číny, Koreje a Japonska se ukazuje, že každé jazykové společenství si vytváří svou vlastní představu, teorii a praxi přesvědčivého a sugestivního řečového vystupování. Mnohdy se takové poznatky spíš než na návody k stylizaci a přednesu mluvených projevů soustřeďují na analýzu písemných památek, v nichž lze nalézt jak specifické kategoriální prostředky dané kultury (tak je tomu např. u komentářů k staroindickým védským textům), tak tropy a figury charakteristické pro rétoriku řeckou a římskou, např. u hebrejských a aramejských textů Starého zákona.